Vskutku nietzscheánské ztvárnění: Křesťanství jako povstání otroků. Morálka otroků, jejich resentiment a zvrat moci. Je Agora „protikřesťanský“ film?
Nikoliv. Tento film je o antické filosofce a je přirozené, že zaujímá perspektivu příslušníka antické kultury, kde sleduje rozpad jeho světa. To jenom Nietzsche byl až příliš řecký. Agora: to je konec civilizace v přímém přenosu a nástup barbarství. Vlastní téma filmu bychom však měli spatřovat nikoli v historickém obsahu, ve kterém je postava Hypatie zaklísněna, jako spíš v duchovní struktuře sporu, ve kterém se ocitla.
Jedním z vrcholných momentů filmu je vypjatá scéna, ve které se na shromáždění odehrává boj o charakter Alexandrie. Křesťan se snaží sofistikou přesvědčit Hypatiu, že je „skrytou křesťankou“ a nepřítel ji vyzývá k veřejnému doznání: Věříš v Boha? Říct ne, znamená podepsat si ortel. Všechno ztichne a Hypatia učiní doznání: Věřím ve filosofii.
Nacházíme se zde ve sporu dvou druhů víry. Přesněji řešeno, dvou struktur víry, dvou pojetí života. Zde čeká past: Je možná „víra ve filosofii“? Není pouze domněnkou (jak by jistě hodnotil Nietzsche) tento „Bůh filosofů“, jehož tak emfaticky pokáral Pascal? Od této otázky se musíme osvobodit. Nejde o spor Boha filosofů a Boha Abrahámova. Bůh zde vůbec není předmětem sporu. Jak již bylo řečeno, předmětem sporu je odlišné pojetí víry, které je dané její odlišnou strukturou. Neboť podstatou víry, nikoli nutně Boha, je transcendence. I to, jak se Bůh může vyjevovat, je dáno půdou, kterou rozvrhuje struktura víry. Proto klíčovou otázkou není rozlišné chápání božství, nýbrž rozlišné chápání života. Život, přesněji řečeno jeho existenciální povaha, se podstatně konstituuje právě v transendenci. Nakolik lze chápat víru jako lidské úsilí o transcendenci, natolik lze filmovou látku chápat jako spor dvou druhů víry. A tím i spor o vlastní povahu života.
Agora – Official Trailer
O co jde v tomto sporu? „Víra ve filosofii“, kterou reprezentuje Hypatia, je ve své povaze nezakotvenou transcendencí, anebo – pokud je vůbec v něčem zakotvená – pak v neznámu. Její jistota nepochází z jistoty poznání, ale z jistoty nepoznatelnosti. Je to ten druh transcendence, která strukturuje život do jeho paradoxní, antinomické podoby: na konci snažení nečeká žádné konečné poznání a přesto je třeba neustat v poznávání; lidskou solidaritu nelze zaručit metafyzickou jistotou a přesto jsme povinování k jejímu praktickému výkonu; duchovní svět je bytostně dialogický, byť je úběžník tohoto hovoru nekonečno; čím nekonečnější je prostor, do kterého mě vtahuje transcendence, tím spíš tím stvrzuji vlastní konečnost. Nechť Hypatiin objev eliptických drah planet v heliocentrické soustavě odpovídá nebo neodpovídá historické pravdě, je to nádherný filmový obraz. Je to filmová transpozice existenciálního faktu decentrovaného postavení člověka a toho, že objevit a pochopit tuto lidskou situaci může pouze ten, kdo již ve svém životním rozvrhu tuto pravdu zakouší. A učí nás ještě víc: že totiž není ani ve smyslech nic, co není již obsaženo v tkání života.
Jiný obraz: Kyril Alexandrijský držící knihu, která je jeho naprosto hmatatelným oprávněním k tomu, aby „vyčistil město“. Jeho jistota je jistotou poznání poznatelného. Je to druh transcendence, který strukturuje život do monologické podoby, ve kterém již vše bylo poznáno; ve kterém paradox a antinomie nemá místo, ze kterého musí být paradox a jinakost vymýcena, protože ohrožuje jednotu a jistotu poznaného. Protože však tento druh transcendence nedokáže pojmout rozpor a paradox, stává se sám rozporuplným. Jeho transcendentální úběžník, ke kterému se vztahuje, mu není tak nekonečně vzdálen, ale zato se on sám, jeho ego, roztahuje do nekonečna. Čím blíž mu je, tím méně s ním mluví, až ustává v bohapustý monolog. Čím známější je Bůh, tím pokroucenější je svět.
Orestes a Davus nás upomínají, že tento spor dvou druhů víry, dvou podob transcendence, se nikdy nepotkává za jednacím stolem jako předmět reflexe, nýbrž dává o sobě znát jako životní drama, ve kterém volíme nikoli prosti své vlastní situovanosti: rozpolcenosti, tužeb či resentimentu.
Když toto téma přeneseme do dnešních dnů, můžeme nahlédnout, že jsme to my, komu hrozí rozpad jeho kulturního světa, kdo je ohrožen tupou monologičností fundamentalismu. Neboť to není předmět víry, který je objektem nových střetů, leč rozpor v samotném chápání života a toho, co život v jeho hlubinné podobě konstituuje: transcendence. I nám se stává, že moc slova míjí ty, kteří dialogičnost popírají již v základu života. A může se nám přihodit, že budeme stát – jako Hypatia – v rozvalinách vlastního světa. „Věřím ve filosofii“ zde znamená: věřím v radikálně otevřenou a otevírající transcendenci života. Nepřítel tuto radikální otevřenost odmítá a bojí se jí. Uzavírá transcendenci do vlastního světa a činí z ní „zásvětí“. Hypatia nebo Kyril. I dnes všichni činíme volbu, která má s naším Bohem pramálo společného.
Agora (2009) na csfd.cz.