Šťastni ti, jež jsou nešťastnými, neboť jejich je království zapomnění. Hledači štěstí, usilovné včelky malého člověka. Zatím mi nerozumíte, ale kdybych vám něco řekl a rozuměli byste mi, byli byste bývali raděj nerozuměli.
Šťastni jsou ti, co hledají svá štěstí, i když je nenacházejí. Jen o tom nevědí. „Mám právo být šťastná!“, slyším vzdorovat dceru své matce a říkám si, odkud se vzalo takové právo? Nestojte v cestě mému štěstí!
Větší část lidstva se zabývá smyslem utrpení.
Závidím vám! Závidím vám hříšně a pekelně, vy nešťastníci! I já bych chtěl být nešťastný. A proto, ano, snad spíš z resentimentu než z touhy po pravdě, vám chci říct toto:
Vy, nešťastníci, šťastni a pilní hledači štěstí, vy se míjíte s povahou života natolik, že není jisté, jste-li vůbec mezi živými.
Nikoliv proto, že jste nepoznali utrpení, to je nevyhnutelné, nýbrž proto, že vaše „štěstí“ je znamením ztráty vztahu ke smyslu. Nahradili jste smysl štěstím.
Ještě v nedávném věku lidského rodu se lidé snažili vzdoroval smyslem rozmělňující moci času a dějin. Jakápak by byla váha jejich bytí, kdyby jejich život nebyl opakováním jiných životů, nebo kdyby se nestvrzoval ve věčném návratu času?
Touha po bytí, vůle být, být tak hluboce a mocně, jak to jen lze. Ta se odbývá v otázkách smyslu. Ať už svět shoří ve velké ekpyrósi, kosmickém ohni, a navrátí se znovu z chaosu do řádu, anebo se z času musíme vykoupit skrze vykupitele, snaží se lidstvo najít smysl utrpení a skrze tento smysl potvrdit, že vůbec jest.
Jenže vy jste mimo jakýkoli horizont smyslu. Vy nesetrváváte u toho, co jest, abyste v tom uzřeli tvář bytí, fatum, boha či ďábla. Vy jste prosti všech otázek a ženete se za svým štěstím.
Říkám vám zatím po dobrém, nemluvte mi už příště o překážkách k vašemu štěstí. Neboť já vám řeknu něco o utrpení a vy poznáte, že nic nevíte a nic nejste. Vy vůbec ještě nejste! Ach, jaké štěstí máte, že nejste.
Šťastni, jež se nikdy nenarodili.
Nechci vás probouzet. Zůstaňte šťastni, že jste nešťastni a nechtějte poznat zrůdnost bytí.
Buďte zdrávi! Kdoví, zda-li se potkáme ve věčném životě. To byste se teprve museli narodit.